Rozi Zacharov: Deníček z šestinedělí

Inspirativní mámy

Celé těhotenství se ženy připravují na den D, respektive P – na porod. Trénují děložní svaly, pečlivě vybírají porodnici a řeší, zda rodit v bazénku nebo ve dřepu. Málokterá nastávající maminka si ale předem zjistí, co ji čeká jen pár dní potom. Mně nevyjímaje.

Jako prvorodička jsem sice chystala roztomilá bodýčka až do velikosti jednoho roku, pečlivě vybírala biokosmetiku a sháněla to nejlepší nosítko, ale na šestinedělí jsem nepomyslela ani jednou. Neznervózňovala mě ani taška do porodnice, podle instrukcí plná zvláštních síťovaných kalhotek, tlustých vložek a krému na bradavky.

První poporodní týdny jsou opravdu neskutečně náročné, emočně i fyzicky. Je to hlavně velká životní změna, která s vámi v kombinaci s únavou a hormonální nerovnováhou dokáže pořádně zamávat. Jak?

1. týden – Přátelé, fazole a 14 ml

Příchod našeho syna se neobešel bez komplikací, kvůli kterým jsme museli strávit týden v nemocnici na JIP. Poporodní bonding, na který jsem se těšila, tak neproběhl. Viléma jsem poprvé držela v náručí až po víc jak 24 hodinách a čtyři dny prožil s hadičkami v inkubátoru. Přestože jsem neměla o bezprostředních dnech po porodu skoro žádnou představu, takovýhle začátek mateřství je bolestivým zklamáním. Po sadě vyšetření se naštěstí ukáže, že je Vilém v pořádku. Nádherný, zdravý, náš. Jsme rodiče!

Přestože psychicky je začátek našeho rodičovství náročný, pocítím hned po porodu obrovskou fyzickou úlevu. Přestane mě pálit žáha, postupně se spraví i trávení. Najednou můžu pohodlně spát na břiše nebo si zavázat tkaničky. Silné krvácení (očistky) a opuchliny v prvních dnech jsou dost nepříjemné, nemůžu pořádně sedět ani chodit. Ale snad kvůli strachu o miminko mě to nijak netrápí. Bolestivé jsou taky kontrakce způsobené zavinováním dělohy. Hned den po porodu mi břicho splaskne zhruba jako v 5. měsíci a na konci prvního týdne už mám jen menší bříško. Musím si na něj pořád sahat, je roztomile měkkoučké. Co už je míň roztomilé, je nadměrné pocení. Nechci kvůli miminku používat parfemovaná mýdla a přijde mi, že i když se sprchuju několikrát denně, smrdím jako starej chlap.




Vilémům program se skládá hlavně ze spaní, krmení a přebalování. Zábavy si s ním prostě člověk moc neužije, ale kompenzuje ji svou roztomilostí a nezaměnitelnou miminkovskou vůní. Teoreticky je “údržba” miminka jednoduchá, v praxi se ale ne vše daří. Vilém totiž zatím odmítá kojení, je to pro něj narozdíl od stříkačky, kterou ho sestřičky krmí, námaha. Když vám u prsu vříská dítě, není to nic moc příjemného, často kvůli tomu pláču. A tak mléko alespoň odstříkávám. První den doslova jen pár kapek. S ruční pumpičkou jsem neobratná, mléčná ulepenost je všude. Na odstříkávání obou prsů naštěstí perfektně vychází jeden díl Přátel, díky bohu za Netflix. Až čtvrtý den společným úsilím nakojíme prvních 14 ml přes silikonový prsní klobouček. Připadám si jako vítěz dne!

Proto hned vyhledávám, jak je to s kojící dietou. Obecný úzus je vyhýbat se kofeinu a nadýmavým potravinám. Jakožto vegetarián závislý na kávě ale k mojí velké radosti zjišťuju, že do mléka se podle posledních studií dostane jen 1 % kofeinu a i luštěniny by mělo miminko zvládnout bez problému. I tak mám ale po prvním burritu výčitky a nenápadně u sester sonduju, jestli Vilém celou noc neproplakal.




2. týden – první dny doma, první krize

Když mi ráno po vizitě paní doktorka potvrdí odchod domů, rozbrečím se štěstím (ahoj, rozbouřené hormony). Rozdáme bonboniéry, nasoukáme Viléma do hezkého, ale naprosto nepraktického bodýčka, a cestou domů se stavujeme do Lokálu na pořádný oběd. Jsme doma. Čeká nás ale první noc bez případné pomoci sestřiček a to mě trochu děsí. Manžel jde navíc po týdnu konečně zapíjet zdraví syna. I když miminko večer bez problémů usne, mám první záchvat paniky. První “baby blues”. Bojím se, zda to všechno zvládnu a jestli bylo rodičovství správné rozhodnutí. Taky jsem už hrozně unavená. Píšu mezi slzami kamarádce-mamince o morální podporu a ta mě na dálku uklidňuje.

Následující dny si s manželem připadáme jako v nějakém časovém vakuu. Ne nadarmo se říká, že s dítětem ubíhají hodiny pomalu a týdny hrozně rychle. Do postele chodíme ztahaní v 9 večer a vstáváme z ní v 9 ráno. Přesto naspím jen 3-6 hodin, kojení a následné uspávání zabere spoustu času. Únava je až hmatatelná. Už chápu nejzásadnější radu šestinedělí “Spi, když dítě spí”. Naštěstí máme kolem sebe spoustu ochotných kamarádů a příbuzných, kteří nosí jídlo a pečují o nás. Moje 80letá babička nám dokonce vyžehlí koš prádla.

Kojení je stále velké téma. Přijde mi, že Vilém pije skoro nonstop, asi proto, že nemám tak velký průtok. Stala se ze mě oficiálně továrna na mléko. Je to vyčerpávající. Mám pořád žízeň a bradavky bolí jako čert i přes používání kloboučku. Jednou mi dokonce začnou krvácet. I tak má Vilém večer hlad a musíme ho s těžkým srdcem dokrmovat, továrna prostě nestačí vyrábět. Mám laktační krizi a volám na pomoc moji porodní asistentku, která mě ujišťuje, že kvůli pobytu v nemocnici musím být trpělivá a nestresovat se. A hlavně nepočítat nakojené mililitry. Když se situace nelepší, zvu domů laktační poradkyni, která mi předepíše homeopatika na zvětšení objemu mléka. Denně polykám 18 obřích kapslí s bylinkami, po kterým jsem silně cítit jako celer. Naštěstí fungují a Vilémovi, zdá se, můj příšerný odér nevadí.




3. týden – sluchátka pro traktoristy

Po pár týdnech se začínám fyzicky cítit mnohem líp, očistky ale stále neslábnou. Kupuju tedy další balení poporodních vložek a modlím se, aby bylo konečně poslední. Břicho brzy splaskne téměř na původní velikost, jen výrazná linea negra asi bude mizet ještě dlouho. Jedna nepříjemnost ale vzápětí střídá druhou. Vlasy. Přijde mi, že celý byt, včetně Viléma, je jich najednou plný. Vypadávání naštěstí trvá jen pár dní, plešatá tedy k mojí velké úlevě nebudu.

Naše noci jsou jako ruská ruleta. Někdy Vilík klidně usíná hned po nočním krmení, někdy celou noc brečí. Nejvíc frustrující na tom je, že pro neutuchající pláč nemáme vysvětlení. Snažím se nechodit na diskuzní fóra matek, kde má každá maminka jinou zkušenost a názor. I tak ve tři ráno googlím ty nejlepší probiotické kapičky “na prdíky”. Dostali jsme od kamarádů traktoristická sluchátka, díky kterým ten nejhorší řev zvládáme s o trochu větším klidem, ale někdy pomalu ztrácíme nervy. Naštěstí jsme se naučili spát i přes den, doháníme probdělé hodiny, kdy to jen jde.


4. a 5. týden – uspávání, nabírání a hádání

Vilémovi první “měsíčniny”. Já je slavím hlavně vyřazením síťovaných kalhotek a výměnou tlustých poporodních vložek za intimky. Velkým důvodem k oslavě je fakt, že se pomalu společně sžíváme. Cítíme se konečně jistější. Začali jsme praktikovat dopolední návštěvu kaváren, což se v šestinedělí nedoporučuje, ale nám to neskutečně zvedá morálku. Vyměníme poblinkaná trika za “oblečení do města” a na hodinu si u notebooku dopřejeme dobrou kávu a vyřídíme pár e–mailů. Zvuk kávovaru a okolní ruch Viléma naštěstí uspává. Společně jsme zvládli dokonce i návštěvu galerie. Možná rané rodičovství přeci jenom neznamená být v úplné sociální izolaci.




Když už máme pocit, že jsme rozklíčovali všechny triky pro spokojené miminko, čeká nás jako naschvál noc plná křiku. Vytáčí mě některé matky, které řeší, jestli mají dítě budit, když celou noc spí. Já naopak ze zoufalství objednávám difuzér, který miminko údajně dokáže pomocí esenciálních olejíčků uklidnit. Po týdnu neúspěchu ho měníme za stroj na těstoviny. Jako nejúčinnější se ukázala technika Harveyho Karpa, tj. zavinování, houpání, dudlík a bílý šum. Ten Vilémovi pouštíme k uspávání tak často, že už mi Spotify nic jiného nenabízí.

Zažili jsme výrazné spurtové období, tzn. dny, kdy miminko skokově nabírá váhu. Vilém se kojí ještě častěji než dřív. Přibírá a my každý nový gram pociťujeme při nošení. Záda i ruce dostávají zabrat. Jdu na masáž a objednávám se i na první lekce postpartum jógy. Mléko se naštěstí větší poptávce přizpůsobuje. Tak moc, že když prsa během kojení nevystřídám, začne mi v nich nepříjemně tvrdnout mléko, které musím pečlivě rozmasírovávat. Díky tomu je ale snadnější něco odstříkat, takže pomalu zásobuju mrazák a poprvé jdu večer s kamarádkami “na víno”.


6. týden – smějeme se

Závěr šestinedělí se blíží. Už jsme bohužel tak unavení, že se s manželem skoro každý den hádáme. Po miniprůzkumu zjišťuju, že jsou hádky i v mém okolí stále o tom samém (kdo se o miminko/o domácnost stará víc), ale hlavně to, že jsou úplně normální. Je to velká zatěžkávací zkouška pro vztah, ale zvládneme to. I konverzace už mezi námi není, co bývala, hlavním předmětem zájmu jsou prdíky, přebalování a přibírání na váze. Sama si dávám pomyslný políček vždy, když se přichytím při použití mateřského plurálu (kakáme…). Stala jsem se prostě sama rodičem, kterým jsem se stát nechtěla. Vilém si je asi vědom, jak moc nám dává zabrat, a kompenzuje to prvními náznaky úsměvů. Jsme z něho úplně na měkko. Vstupujeme tak do další fáze sice s kruhy pod očima, ale zamilovaní až na půdu.




PS: Deníček dopisuju skoro ve třetím měsíci. Psát a obecně pracovat mi totiž Vilém ještě tolik nedovolí. Ale když si pročítám předchozí řádky a události, nemůžu uvěřit pokroku, který se za tak krátkou dobu stal. Je to pořád těžké, ale mnohem, MNOHEM míň. I když na prdíky stále recept neznám. Držím palce, ať je vašich prvních 6 týdnů co možná nejklidnější, nejzamilovanější a pokud možno bez prdíků.

Rozi

Další články

Inspirativní mámy
Rozi Zacharov: Deníček z šestinedělí
Celé těhotenství se ženy připravují na den D, respektive P – na porod. Trénují děložní svaly, pečlivě vybírají porodnici...
Inspirace
Pokojovky pro děti
Děti milují rostlinky a rády se hrabou v hlíně, pořiďte jim tedy vlastní pokojovku nebo je nechte, aby vám s péčí o ně...
Inspirace
Jakých bylo prvních 50 dní s YUY a na co se nejčastěji ptáte?
Prvních 50 dní YUY uteklo jako voda. Skoro roční přípravy nastavily velká očekávání a stejně tak nás provázely nemalé...